Moravské Bokovky z.s.

2. Bugský kozácký pluk

Historie Bugského kozáckého vojska

Kozácké a vojenské osídlení na Dněstru a Bugu v 18.stol. a začátkem 19.stol

V druhé polovině 18. stol. ruská státní správa začala rozsáhle využívat kozácká uskupení pro ochranu pohraničních zón země, která se v té době rozšířila na jih a východ. Tímto sledovala i druhý cíl – větší upevnění moci v těchto nově přičleněných územích. V tomto období stále přetrvávaly vyhrocené vztahy Ruska s Tureckem a Polskem Téměř neustále probíhaly vojenské střety na souši i na moři. Pro posílení pravidelných jednotek přistoupilo velení armády k formování nových kozáckých vojsk. V Podunají a kolem řek Budž a Dněstr byly zformovány tyto kozácká vojska: Usť-Budžské, Dunajské (Novoruské), Jekatěrinoslavské, Černomořské, Bugské a Ukrajinské. Do jejich řad začlenili „vlasní kozáky“ a také představitele různých sociálních skupin (cizince, etnické menšiny, nevolníky ap.).
Bezprostředně za posunutím hranice probíhalo kozácké osídlení, určené k její ochraně. Tímto se současně vyřešila i kolonizace volných území. Téměř všem kozáckým plukům byla uložena hraniční a karanténí služba. A s otvíráním nových válečných zón se kozácké pluky, dle svého umístění, těchto bojů účastnily.
Už od konce 18.stol. válečná rada a později Ministerstvo války přistoupily k vypracování právního základu kozáckých vojsk. Ale do roku 1835 se podařilo rozpracovat dokumenty o uspořádání a vnitřní organizaci pouze částečně. Systém organizace a pravidla pro průběh služby kozácké pluky podstatně odlišoval od ostatních jednotek. Kozáctvo bylo ustanoveno „neregulérním“ vojskem. Obývalo určité území, mělo své odlišné vojenské tradice, společenské normy a osobitou kulturu. Jestliže se pro doplnění jednotek pravidelné armády prováděly rekrutační nábory, v kozáckých oblastech vojenské povinnosti podléhali všichni muž schopní nosit zbraň ve věku od 18 do 38 let. Kozák nastupoval službu se svým koněm a platil si i výstroj a uniformu.
Ze všech kozáckých vojsk nacházejících se v levobřežní oblasti Podněstří pouze Černomořské zůstalo stabilním. Bugské a Ukrajinské vojsko bylo převedeno do kategorie vojenského osídlení a Jekatěrinoslavské vojsko bylo rozpuštěno.

Bugské kozácké vojsko

Působení tohoto vojska je osobité a nestálé. Začátek jeho formování se vztahuje k roku 1769. V té době probíhala jedna z mnoha rusko-tureckých válek (1768-1774). Velení turecké armády zformovalo jeden jízdní pluk z „někrasovců“- valachů, srbů, bulharů a dalších křesťanských národů ma Balkáně. Tuto formaci přesunulo k Chotymi, kde se nalézala ruská armáda proslaveného plukovníka Rumjanceva. Jízdní pluk však vůbec nenastoupil do boje a v plném počtu přeběhl na ruskou stranu. Plukovník Rumjancev je přijal a umožnil jim bojovat proti Turkům. V průběhu války byl pluk doplňován z místního ukrajinského obyvatelstva a mnohokrát projevil své bojové kvality.
Po skončení války byl nyní již plně kozácký pluk ponechán na Ukrajině a doplněn do patřičných počtů. Rumjancev který zatím povýšil až na polního mašála potvrdil jeho kozácký status a odměnil jej vyčleněním území na levém břehu řeky Bug, tehdejší hranice mezi Ruskem a Tureckem ( jde o řeku Jižní Bug a ne o řeku Bug v Polsku ). Ve zvláštním dokumentu jim zajistil privilegium 30-ti letého osvobození od daní a povinností. V sousedství se usadil další kozácký pluk, známý pod jménem Novozverbovanci, který byl také zformován v letech války z různých cizinců. Kozácká území přiléhající k Bugu byla neosídlená pustina a život zde nebyl jednoduchý. Osm let kozáci užívali daných privilegií a v roce 1783, v době přičlenění Krymského chanátu k Rusku, povolal správce Novoruska G.A.Potěmkin Bugské kozáky do vojenské služby ustanovené prozatím na Bugu v místě jejich sídel. Do roku 1787 byl stav vojska doplněn na 1500 mužů, to znamená, že byly vytvořeny tři pluky po pěti sotních.
Roku 1787 vypukla další válka s Tureckem, podporovaném Francií. Potěmkin odvelel Bugské kozáky do týlu a nahradil je Jekatěrinoslavským kozáckým vojskem. Následně Bugce přesunuli zpět k bojové linii a jejich stanicím Od té doby až do konce války se bugské pluky neustále nacházely v ohnisku válečných událostí a utrpěly značné ztráty. Zúčastnily se dobývání Očakova a Izmailu, bojovaly pod Akermanem a Benderamim. V době této války byly ženy, děti a ostatní příslušníci Bugských přesunuti do Polska a po jejím skončení byly za jejich sídla určeny stanice Černomořských kozáků při řece Dněstr.
Požadavek na konečný a stabilní status Bugských kozáků se řešil hodně dlouho. Nakonec Kateřina II. pověřila vyřešením tohoto problému knížete P.Zubova. Ten se stal nástupcem knížete Potěmkina po jeho jsmrti v roce 1791. Novoruská oblast doplněná teritoriem Krymského chanátu po Dněstr získala zvláštní strategický, politický a ekonomický význam mezi regiony Ruského impéria. Kateřina II. se sama aktivně účastnila správy této oblasti, ale brzy předala pravomoci Platonu Zubovovi, který ve svých rukách soustředil obrovskou moc nejen v Novoruské oblasti, ale i v rámci celého Ruska. Kníže Zubov se stal přímým velitelem Bugského kozáckého vojska, které bylo přejmenováno na Vozněsenské kozácké vojsko. Zubov se zasadil o posílení pozic vojska. Ustavil jej „navždy“ ve službě, přiřadil k jeho stavům 3796 duší koupených (?) knížetem Potěmkinem u různých statkářů, vyčlenil u řeky Dněstr pohraniční území k osídlení, důstojníky vyznamenal hodnostmi, určil odstupňované příděly půdy dle hodností a „obdařil je všemi dříve zaslouženými dávkami“. Kozáci o Levobřežního Podněstří zakládali sady a vinice, což svědčilo o formování stabilnního osídlení. Protekcionistická politika vlády podpořila v kozácích jistotu klidného života. Čekal je však nový zvrat.
Car Pavel I. se dal cestou popírání dosavadní politiky praktikované Kateřinou II., mnohé odmítal jen kvůli spojení s Potěmkinem a Zubovem, které nenáviděl. V roce 1797 zrušil opatření zaručující Bugským kozákůmjejich práva. Navíc vydal příkaz k jejich rozdělení. Část ponechal až do roku 1800 v prodloužené kordonové službě na Dněstru a černomořském pobřeží a druhou část nechal převést do stavu státních nevolníků (tj. pracujících na půdě patřící přímo carovi). Celkový stav kozáků převedených do stavu nevolníků byl 6383 mužů. Od Dněstru je odveleli za Bug a jejich novým domovem se stal Jelisovětgradský, Olviotjulský a Chesrsonský újezd. Některé stanice byly od sebe vzdáleny 100 i více verst. Po revizi v roce 1785 bylo sečteno 1595 rodin s celkovou rozlohou 169738 desetin obdělávaných pozemků (desetina=1.092 ha). Řadoví kozáci disponovali průměrně 15 desetinami na muže, poddůstojníci (mladšij komandnyj sostav) vlastnili půdy více a kazačja staršina mohl mít až několi stovek desetin, odstupňovaným přídělem dle hodnosti. Je zřejmé, že metamorfóza kozáků na nevolníky se nesetkala s kladným ohlasem a zvláště byli nespokojeni s daněmi a povinnostmi. Naděje ve změnu k lepšímu svitla s nástupem Alexandra I. na trůn.
Již v září 1801 skupina zastánců bývalého Bugského kozáckého vojska přednesla novému carovi žádost o nápravu situace. Tak jako dříve začala doba administrativních průtahů. Žádost se posuzovala v kruzích generál-prokurátora, vojenských registrech i blízkém okolí cara. Bylo rozhodnuto žádost nezamítnout a provést šetření přímo na místě. Nakonec se všechny instance vyslovily pro obnovení kozáckého vojska v síle tří pluků, které se postupně přesunou na Dněstr. Car s projektem znovuustanovení vojska souhlasil a 28.4.1803 svým podpisem definitivně potvrdil. V dokumentu potvrzujícím znovunabytí kozáckých práv je zvláštní stať, týkající se budoucího doplňování stavů. Text zněl: „Poskytnout Bugským kozákům právo rozšiřovat svůj stav lidmi ze zahraničí, jako Moldavany, Valachy, Bulhary aj., k čemuž oni, držíce stráž na Dněstru, mohou být vhodní, ale přísně se zakazuje, k předejití možným případům zneužití, přijímat místní osadníky mezi kozáky, stejně jako usídlovat rolníky na jejich půdu.“ tato formulace odrážela politické zájmy carské správy na Balkáně a v Podunají. Umožnila běžencům ze zmíněných národů legálně vstoupit do Ruska. Tato možnost byla poskytnuta pouze národům na Balkáně.
V této situaci zůstalo Bugské kozácké vojsko do roku 1817. Účastnilo se bojů v obdoví 1806 – 1812 ( v této době byl velitelem kníže Kantakuzen, plukům veleli Elčaninov a Gadajev ) i zahraničního tažení v roce 1814. Válku kozáci přijali jako všední zaměstnání. V mírových letech 1814 – 1817 vojsko kvartýrovalo za Bugem. Po roce 1812 se hranice Ruska posunuly na řeku Prut a Dunaj a jejich ochrana v těchto místech byla svěřena Donským kozákům. V roce 1817 Alexandr I. v přímém vlivu ministra Arakčejeva začal s reformou armády, která spočívala v zavedení vojenského osídlení – systému hospodářsky samostatné armády. Tímto způsobem byla armáda nejvíce reorganizována na Ukrajině. Bugské, Čugujevské a Ukrajinské vojsko bylo rozpuštěno a na jejich základě byly vytvořeny tři hulánské divize soustředěné v jednom korpusu „poselenoj kavalerii“. Stanice a usedlosti bugských kozáků s nevolníky v nich registrovanými posloužily k rozmístění Bugské hulánské divize. Tato vojenská osídlení existovala téměř až do další reformy v 60-tých letech.
V roce 1802 byly kozáckou kanceláří registrovány tyto počty stanic Bugských kozáků:
Jelisovetgradský újezd – 12
Oliviopolský újezd – 6
Chersonský újezd – 8
V době pobývání vojska na Dněstru bylo registrováno 15 vesnic s kozáckým obyvatelstvem:
Ovidiopol, Kalagleja, Beljajevka, Majaki, Jaski, Troickoje, Gradinica, Čobruči, Korotnoje, Glinoje, Zavjertajlovka, Karagaš, Slobodzeja, Ternovka, Sukleja a město Tirasupol.

Autor: I.A.Ancupov
Překlad: T.Filip