Moravské Bokovky z.s.

Jezdecká etiketa 19. století

Pravidla správné etikety zasahovala do všech oblastí života v devatenáctém století. Byla dodržována na bálech, při návštěvách přátel i při společném stolování. Správná etiketa nemohla být opomenuta ani v případě, kdy gentleman pomáhal dámě vsednout na koně, neboť jízda na koni byla považována za jednu z nejoblíbenějších zábav šlechty devatenáctého století. Navíc, jak poznamenal jeden autor příručky k jízdě na koni : “pro vývoj duševního i fyzického zdraví nic není příznivějšího a taktéž k potěše inteligentní osoby jest, než jízda na koni…každý zpříjemní den.“


Jaký tedy byl správný gentleman?
Správný gentleman musel být dochvilný a také se musel ujistit, že vše, co se týká koně je v pořádku.
Musel přijet : “v přesně danou hodinu, nesměl nechati dámu oblečenou v jezdeckém kostýmu čekati.“
Bylo také povinností gentlemana zkontrolovat, zda je kůň dobře ovladatelný a tedy vhodný pro dámu. Také musel osobně zkontrolovat dámě sedlo a uždění, zda jsou bezpečné.
Další autor rozhodně poznamenal : “sedlo a podbřišník by měly být vyzkoušeny zda jsou pevné, kůže třmenu vyzkoušena…trn přezky…a zvláště udidlo, uždění i otěže musí být důkladně zkontrolovány, protože na nich závisí ovládání koně. Tyto kontroly by nikdy neměly býti ponechány jen na stájníkovi.“
Kromě dochvilnosti a kontroly koně i veškerého vybavení musel gentleman pomoci dámě nasednout. To bylo provedeno tak, že se dáma postavila co nejblíže levému boku koně “… držíce sukni v levé ruce, pravou rukou na přední rozsoše sedla tváří směrem k hlavě koně.“ Gentleman stál u ramene koně, tváří k dámě, sehnutý spojil ruce tak, aby do nich mohla dáma vložit nohu. Pak ji jemně vyzdvihnul a pomohl ji “dosáhnout“ sedla. Pak „…vložil její nohu do třmenu, uhladil jí sukni jejího jezdeckého kostýmu a podal ji otěže a bičík.“


I během jízdy tmusel dodržovat určitá pravidla. “… otevíral všechny brány (vrátka) a platil všechna mýta na cestě.“ Jel také vždy po pravém boku dámy. I když jel se dvěma či více dámami, jeho místo bylo vždy vpravo “… pokud ovšem některá z nich nepotřebovala jeho pomoci či si nevyžádala jeho společnost“. Zároveň gentleman dámu “… nepředjížděl, ale byl vždy trošku za ní, zároveň ale dostatečně blízko na rozhovor.“ Dále gentleman “… nabízel všechny cestovní zdvořilosti “ . To znamená, že se od něj očekávalo, že “přenechá nejlepší a nejstinnější stranu cesty dámě (i kdyby to byla pravá část cesty)“. Ale hlavně – nikdy neurčoval tempo vyjížďky, tato výsada byla vždy přenechána dámě a bylo považováno za “nevhodné nutiti dámu nebo pobízeti jejího koně k rychlejšímu tempu než je dáma schopna zvládnout“.
Předpokládalo se, ze vyjížďka bude příjemná a zábavná a bylo na gentlemanovi, aby se postaral o to, aby si dáma vyjížďku užila. Je třeba aby “ ve všem bral ohled na přání dámy a nikdy neriskoval, protože jest zodpovědný za její bezpečí.“ Bylo také na něm, zajistit během vyjížďky zábavu “poukazuje na věci, jež by mohly dámu zajímat a s nimiž nebyla zatím seznámena, upozorňuje na zvláštnosti krajiny, které mohly uniknouti její pozornosti a celkově s ní živým tónem rozpráví“ Pokud byla žena začátečníkem či bázlivým jezdcem, pak tato taktika zajišťovala, že “její vyjížďka bude mnohem příjemnější, než kdyby byla ponechána sama svým hrozným představám, kdykoliv kůň byť jen napřímí uši či mrskne ocasem.“
Byly tu také pravidla a zvyky, které musely býti dodržovány, když se vyjížďka konala na veřejném místě. Bylo například obvyklé, že “správně se přecházelo vpravo a předjíždělo vlevo“, pěším pak náležela pravá strana cesty “za všech okolností“. Když gentleman na koni potkal pěší dámu a dal se s ní do řeči, očekávalo se od něj, že sesedne a zůstane pěším po celou dobu rozhovoru s ní. Dále, že pokud přinucena okolnostmi dáma pojede ve městě bez doprovodu, pak se očekávalo, že “na rušných cestách bude viděna co nejméně“ a dojede k cíli “těmi nejskrytějšími cestami“.


Po skončení vyjížďky se od gentlemana očekávalo, že pomůže dámě při sesedání. A to tak, že “dáma nejdříve uvolnila pravou nohu z rozsochy (pevného rohu) a ujistila se, ze všechny části jejího jezdeckého oděvu jsou volné (před tím, než začne sesedat)“. Gentleman vzal její levou ruku do své pravé a levou rukou vytvořil stupínek. Jakmile mu do ní dáma vložila nohu, pomalu ruku snižoval “… držení ruky pevně, namísto snížení držené nohy pouze umenšuje důvěru dámy v její doprovod“. Pak gentleman pomohl dámě “dosáhnout země jemně, bez skákání“. Samozřejmě, mnoho dam které jezdily samy umělo ze sedla seskočit, ale radilo se to nedělat, protože “obecně je to pro gentlemany matoucí a pro dámu jest to nebezpečné, protože ve chvíli seskoku se kůň může pohnouti, což ji nevyhnutelně odhodí vzad a může tak dojíti k vážnému zranění“.

No nebylo to pro muže nic snadného 😀 😀

Petra

Zdroj:

  • Beadles Dime Book of Practical Etiquette for Ladies and Gentlemen, 1859
  • Beale, Charles E. and etal., eds., Gately’s Universal Educator, 1883
  • Hartley, Cecil B., The Gentlemen’s Book of Etiquette and Manual of Politeness, 1873
  • Houghton, Walter Raleigh, Rules of Etiquette & Home Culture, 1893
  • Young, John H., Our Deportment, Or, The Manners, Conduct and Dress of the Most Refined Society, 1879

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.