Moravské Bokovky z.s.

7. Hubertova jízda Kojátky

4. listopadu jsme u nás opět po dvou letech zorganizovali Hubertovu jízdu. Nebylo by to u nás aby s pořádáním nebyli komplikace, ale nakonec jsme vše zvládli k všeobecné spokojenosti.

Na trasu nás vyjelo celkem 20, počasí přálo a myslím, že si to všichni užili a za rok přijedou zase.

A takto celý hubertovský den viděla Lucie 😉

Konečně Hubert !!!! 2017

Tak jsem loni čekala a nedočkala se. Huberta. Tedy toho na koních. Okolnosti zkrátka byly proti nám. Letos to skoro vypadalo, že to dopadne stejně, ale – nedopadlo. A tak jsem se konečně dočkala. První víkend v listopadu, na který jsem se chystala už měsíc dopředu. Novou podsedlovku – aby ladila s jezdeckým kostýmem. S jakým kostýmem – no s novým! První myšlenka správné dámy v souvislosti se slavnostní Hubertovou jízdou je : „Já nemám co na sebe!“ Skříň plná jezdeckých kostýmů se nepočítá protože „Ty už na mě někdo viděl!“. Takže přípravy jsou důkladné. V mém případě důkladné „prolustrování“ všech dostupných sekáčů a bazarů, v případě Peti šití „na poslední chvíli“. Více dámami bohužel v současné chvíli nedisponujeme (Jája má generální pardon – úraz je úraz, bohužel). Samozřejmě dámy připravují i pohoštění – Petra guláš a koláče, já slané dobroty. Hlavně všechno stihnout!

Konečně pátek. Rychle z práce, všechno sbalit – hlavně nezapomenout kostým – kůň ? ne, dobrý, ten je ve stáji, toho tentokrát zapomenout nemůžu. Co ještě? Slavnostní nádobí, souprava na kávu – ať se máme dobře se vším všudy. Jo, ještě Fíka. Tomu zas bude špatně. Tak jedem. Ještě musíme do Kobylnic pro Nikolu a už jedem! A právě včas! Bobo s Janou společně s Aničkou a s jejím tátou Jarkem už jsou na místě a popíjejí. A jak vcházím do dveří, Jana mě vítá – samozřejmě vařonkou! Konečně! A s tímto delikatesním krajovým nápojem trávíme páteční večer.

Sobota ráno – dětské osazenstvo ve složení Petr, Míša, Lucka, Matěj a Gita vstává tak zhruba v šest, takže jaksi nehrozí, že by snad někdo zaspal. Rychle kafe, snídani a jde se chystat. Naštěstí máme pomocníky – Petra a Nikolu, zvlášť Peťan to bere vážně, co se týče financí. Jo, ten se v životě neztratí.

Vyčistit koně, Lakynovi velkou červenou mašli do ocasu – kdyby ho napadly zase nějaké lumpárny. Načesat, obléci, nalíčit, dáma to zkrátka nemá lehké. A to už se začínají sjíždět hosté – na koních i pěší. Občerstveni už je připravené, takže nikdo netrpí žízní ani hladem. Konečně jsou všichni připraveni a může začít slavnostní nástup. Vladimír v dobovém oděvu čte reglement neboli pravidla honu, fotografové (celkem tři) celou u slávu fotí. A je se na co dívat – koně upravení, jezdci taktéž. A to dobrou polovinu lotu tvoří jezdci westernu – dámy krajkové sukně, k nim ladící košile, vesty, upravené klobouky. Pánové vyleštěné chapsy, slavnostní košile, nablýskané přezky na opascích – a pak že westernový jezdec nemůže být hezky oblečený! Představují se dvě hlavní osoby – liška, kterou představuje Petra na Carmen a moje maličkost jako master. Pak už jen přípitek každému jezdci na „Honu zdar!“ a můžeme vyrazit.

Počasí nám přeje, zatímco celý předcházející měsíc to nebylo valné, tento den nám svítí slunce a vůbec je příjemný podzimní den. Ani není příliš zima, takže si můžeme užívat pohled na podzimní přírodu. Koně taky až na pár vyjímek nezlobí, jezdci jsou spokojení, Petra s Vladimírem vybrali skvělou trasu. Přestávku máme jen krátkou, ale stačí na ochutnání mého zázvorového likéru. Vtipkuje se o minulém večeru a mému pití (pouze zlomyslná pomluva, jak jinak). Proč piju? No protože jsem nervózní. Hm, tak to jsem prý musela být hodně nervózní. Ach jo, kamarádovo neštěstí, naše největší potěšení.

Úspěšně zdoláváme strmý svah směrem dolů a pak dlouhý cvalový úsek naopak směrem nahoru. A pak už se pomalu blížíme ke zlatému hřebu všech honů – konečný hon na lišku. Protože ne každý se cítí na rychlou honbu po poli, master hlásí „Kdo nechce honit,může slízat“ a následně se diví, proč se všichni chechtají. Já nevím, prostě mám zrovna na tyhle přebrepty smůlu. Chvíli se tvářím nechápavě a pak s povzdechem dodávám „A všechno, co od této chvíle řeknete, může být použito proti vám.“ Jsem si naprosto jistá, že bude. Ještě mockrát.

Sjíždíme k dolní části pole, já jako master šikuju lovce do řady, Petra – liška s liščím ohonem v ruce (sakra, jak to napsat, aby v tom zas nebyl nějaký dvojsmysl?!) stojí kus před nimi. Na můj povel vyráží a všichni vystartují za ní. Já taky, ačkoliv master nehoní (co zase?!). Laky se svou příslovečnou leností toho využívá a s výrazem „Kašlu na to, stejně mi už utekli“ si běží pohodovým, pomalým cvalem, žádný stres. Na seřazených fotkách z honu to pak vypadá takto : Petra – volné pole – jezdec – jezdec – jezdci – jezdec -volné pole – Lakyn….

Po urputném boji nakonec lišku získává Nikol Soukopová. Master jí gratuluje a děkuje všem za podařený hon. Pak už se volný krokem vracíme domů. Tam proběhne závěrečný nástup jezdců, opět gratulace vítězi a poděkování všem účastníkům honu. Pak se zaopatří koně a už se můžeme věnovat opět slovy mastera „různým životním potěšením“ čímž je myšleno pivo, guláš, svařák, káva a další pochutiny. Samozřejmě se povídá a pije a zase povídá, jak už to tak bývá. Někteří jezdci odjíždějí domů, někteří zůstávají do večera. Na čem se ale shodnou všichni je, že hon byl obzvláště podařený a kdo nepřijel, o hodně přišel. Takže nashle za rok na svatého Huberta!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.