Moravské Bokovky z.s.

Znojmo 7.-9.7.2017

Reportáž z letošní bitvy ve Znojmě z pera Lucie 🙂

Drsňáci na Znojmě aneb poprvé sami &:)

Vzhledem k tomu, že husarská jednotka sice pilně trénuje, ale její vstup na bojiště se plánuje až na příští rok, rozhodla jsem se zůstat do té doby věrná kozákům. Husarský ani kozácký velitel nebyli proti a tak jsme spolu s Jájou vyrazily druhý červencový víkend na bitvu v Dobšicích u Znojma. Pro

mě a pro Lakyho to navíc byla první akce, na kterou pojedeme sami, bez podpory naší domovské „party“. O to nervóznější jsem – pochopitelně – byla. Takže už týden před akcí jsem shledávala části výstroje a výzbroje. Což bylo nic proti povyražení, které nastalo, když jsem v den odjezdu lítala po domě se sáhodlouhým seznamem v ruce a už asi podesáté kontrolovala, jestli mám všechno. Ostatní osazenstvo se pochopitelně válelo smíchy. Připomínka, jestli tam mám napsanýho koně, abych ho náhodou nezapoměla doma, padla na úrodnou půdu. Připsala jsem si ho tam. Hned vedle průkazu.

Odjezd trochu zkomplikoval fakt, že Jája jaksi opomněla říct své kamarádce, která nás měla vézt, že kromě koně budu mít i spoustu bagáže. Její auto je pravděpodobně nějaký opravdu zvláštní exemplář, když je problém do něj cokoliv naložit, aby se neušpinilo. Naštěstí přítomná maminka oné kamarádky byla rozumnější a nakonec jsme zdárně odjeli se vším potřebným.

Dojeli jsme v pořádku bez bloudění. Kozáctvo už bylo na místě a právě se chystalo na „plenění“ místních hospod. Velitel nám dal deset minut, já to stihla, Jája byla drobet pozadu. Přesto jsme nakonec všichni svorně vyrazili do města. Na našem oblíbeném prvním místě na náměstí jsme si dali (tedy alespoň já) výbornou pšenku a pokračovali k hospodě na hradbách. K našemu nemilému překvapení byla zavřená. Objeli jsme tedy ještě pár dalších a kromě malé nehody, způsobené kobylami zblblým hřebcem Dollarem, jsme se v dobré náladě vrátili do tábora. Zbytek večera jsme strávili popíjením (to je u kozáků ale překvapení,co?) a pojídáním pirožků a jiných pochutin. Ačkoliv Hanka, hledíc do mobilu na radar, upozorňovala na blížící se bouřku, nic nepřišlo. Spadlo pár kapek, já navlékla Lakynovi pláštěnku…no a pak jsem mu ji zase sundala. Pochopitelně za poznámek typu „To byla zkouška oblíkání?“ a podobně. Takže jsme se mohli těšit na další parný den.

Sobota začala klasickou pomazánkovou snídaní, nástupem a pochodem do Dobšic. Po krátké zkoušce spolu s dragouny jsme zaparkovali hned dole u řeky. V tom horku to bylo nejlepší řešení. Vyfasovali jsme oběd (nic moc) a relaxovali. O zábavu se nám postaral asi tříměsíční hřebeček, který přiběhl spolu s mámou, zapřaženou do povozu. Zatímco se s námi zvědavě seznamoval, vůz vjel do řeky. A malej najednou zjistil, že máma je v řece a on se do ní sám bojí. To bylo zoufalého řehtání a pobíhání! Vozka otočil a vyjel z řeky, takže se hříbátko mohlo s úlevou vrátit k mámě, která to celé brala se stoickým klidem. Přestávka nám uběhla rychle a byl čas se chystat na bitvu. Scénář byl stejný jako loni, až na to, že tentokrát jsme nastupovali od řeky. Měli jsme několik střetů s francouzskými dragouny (přičemž jim asi třikrát spadl velitel) a pár nájezdů na pěchotu. Laky se choval vzorně, jenom ve chvíli, kdy nás pronásledovali Francouzi vykopl po jednom z jejich koní zadníma tak, že už jsem se viděla na zemi. Naštěstí to skončilo jen spadlým praporem. Stejně jako loni jsme byli zahnáni do řeky, tam jsme se chvíli naháněli a byl konec.

Po skončení ukázky se s námi bohužel musel rozloučit Bobo a Kryštof Havelka, protože odjížděli domů. Jája jela s Fiharou zpátky do tábora a my zbylí tři – Karel, Tomáš a já – jsme jeli na inspekci místních vinných sklepů. Vínko bylo jak jinak výborné a tak jsme se vraceli v dobré náladě.

V táboře jsme obstarali koně, odpočinuli si a dokonce jsme zhlédli divadelní představení sehrané partou ochotníků. Místo večeře byl klasický raut, doufali jsme, že letos na nás alespoň něco zbyde. Tentokrát se to odehrávalo přímo ve vinných sklepech Lounského kláštera a poučeno z minula změnilo vrchní velení trošku pravidla. Nejdřív se obsloužili nejstarší a nejzasloužilejší vojáci, pak jednotka, která šlapala celý pochod už od středy, pak ženy no a nakonec ten zbytek. Takže tentokrát jsme si všichni pochutnali, ovšem samozřejmě kromě Jáji, která drží dietu – už zase. Jak jinak. Pak začal hrát jeden voják na harmoniku a s Tomem jsme si zatancovali. V prostředí těch starobylých sklepů byl celý ten večer skvělým zážitkem. Po návratu do tábora se nám Jája ztratila (vzhledem k tomu, že se už od pátku zajímala, kdy že už se bude znásilňovat a nikdo z nepřátel se na to moc netvářil, jsme si nebyli jistí, co nás ráno čeká. Třeba nám ještě zaplatí, abychom si ji vzali zpátky, jako v té O´Henryho povídce) a zbytek seděl a probíral uplynulý den. Já jsem si všimla, že si Laky lehl a zašla jsem za ním. Pěkně jsem si taky lehla, opřela se o něj a oba jsme dřímali. Byl to úžasný pocit. Lakymu se dokonce v jedné chvíli začal zdát sen (asi o běhání, o čem taky jiném) a lehce mě kopal zadníma nohama do zad. Bylo to nádherné zakončení dne.

Loni byl už v neděli odjezd, ale letos nám organizátoři připravili změnu – další bitevní ukázku v okolí Znojma, tentokrát v Suchohrdlech. Místo bylo od tábora zhruba stejně daleko jako Dobšice, takže jsme vyrazili po kopytě – my, dragouni a povozy. Jenže se ukázalo, že nikdo neví přesně, kudy jet, takže jsme uvízli na malé louce za zahrádkářskou kolonií. Dál vozy neprojely. Velitel dragounů spolu se Zuzkou Vystrčilovou se vydali hledat cestu. Uplynulo čtvrt hodiny, půl hodiny, začátek bitvy se neúprosně blížil. Můj návrh „Dragouni nemají velitele, my nemáme bojiště, jdeme do na pivo“ se nesetkal s úspěchem a Karel se chystal zavelet kozákům odjezd, kdy se konečně ti dva objevili. Dragouni spolu se svým velitelem odvedli vozy a Zuzka s námi v závěsu vyrazila cvalem po úzké cestičce mezi zahrádkami. Což o to, bylo by to pěkné, jenže dragouni nemají píky. Kozáci ano. A kolem cesty stromy, nízké větve. Navíc cesta pokračovala dál úzkou stezkou lesem. Stále cvalem. No musím říct, že cválat takřka v záklonu, aby mě zachycená píka nestrhla s koně – no nic moc. Chudák Jája, její Fíhara je ještě o kus vyšší než Laky. No a jet tam na Bubinovi – ani si nechci představovat. Nakonec kromě dvakrát spadlé Tomovy čapky jsme to zvládli a vynořili se na bojišti. Byla to veliká louka, o dost větší než v Dobšicích. Spojenci měli útočit z lesa, takže jsme spolu s pěchotou a dělostřelectvem zaparkovali ve křoví jako správní partyzáni. A pak už jen čekali na povel „Až mluvicí kost promluví“. Pro neznalé – to jako vysílačka. Když jsme konečně vyrazili, dal velitel povel k útoku píkami. Byla ve mně malá dušička – Petra mi předala prapor, takže s píkou jsem zatím nikdy nebojovala, pokud nepočítám jízdárnu a shazování špalíčků na husarské secvičné. No dopadlo to dobře. Po návratu domů jsem pak patřičně hrdě hlásila „Útočila jsem třikrát na píky a nikoho jsem přitom nezabila! Ani sebe!“ Bitva pokračovala střety s dragouny před diváky, přičemž jsem se potýkala s problémem píky padající z ramene pokaždé, když začnu sekat šavlí. S praporem se mi to nestává, holt budu muset v budoucnu potrénovat. V jedné chvíli proti nám běželi ustupující Apšeronci s křikem „Utíkejte, už jdou, prohráváme!“ Načež Karel vytasil šavli a s řevem „Žádný ustupování, zbabělci, zpátky nebo…!“ hnal nebohé pěšáky nazpátek vstříc Francouzům. Stejně jako tomu bylo ve skutečné bitvě (která se tu opravdu odehrála) tato skončila výjimečně příměřím – velitelé si zamávali bílými šátky, objali se a byl konec. Ještě děkovačka a pak jsme se okamžitě rozjeli k hasičům napojit koně. S jedním skládacím vědrem to sice stálo hodně běhání (pan hasič byl naprosto skvělý) ale napili se všichni dosyta. Dostali jsme k obědu vynikající guláš, chleby mi sice snědl Lakyn (strkal mi přičinlivě ten svůj zvědavej šňupák i do toho guláše, ale to jsem mu pochopitelně zatrhla), ale i tak jsem byla přejedená. Jája o něj samozřejmě opět přišla – no ano, dieta. Jak jinak. To budu radši tlustá, než se trápit hlady a nechat si ujít takovou dobrotu by byl přímo hřích.

Pak už nás čekal jen odjezd zpátky do tábora, tentokrát po silnici spolu s povozy. A musím říct, že hrdinou celé akce byl pro mě ten malý koňský špunt – všechno s mámou absolvoval, řeku, obě bitvy, cesty po silnici – prostě úžasňák.

No co už nám zbývalo – pobalily jsme tábor, ohrady, naložily koně a jelo se domů. Cesta proběhla hladce, Laky se spokojeně vrhnul za svými kamarády, ani se neohlídnul. Já jsem nadšeně povykládala domácím své dojmy, sbalila si svůj seznam a konečně domů.

Takže přes všechnu moji počáteční nervozitu dopadlo všechno dobře a akce to byla skvělá.

Už se nemůžu dočkat letního Slavkova!

Tak na viděnou!

A seznam s sebou!

Lucie.

Více fotek tradičně na Rajčeti 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.