Moravské Bokovky z.s.

Damský víkend v Terezíně 5. – 6.3.2016

Už několikrát jsem se chtěla dámského víkendu zůčastnit, bohužel buď nebyly peníze nebo čas. tentokrát to vypadalo, že bude obojí, tak jsem se konečně odhodlala a přihlásila se. Bohužel bez Lakyho, protože doprava koně přes půl republiky by byla nad mé finanční možnosti. Takže školní kůň. Psa jsem ubytovala u kamaradky a naplánovala cestu. Přesto, že na první pohled to vypadá na dlouhé cestování, skutečnost není tak hrozná. Žluťákem do Prahy, dvě stanice metrem do Holešovic a odtud autobusem hodinu do Terezína. Jedine, co mi kazilo radost bylo to, že v den odjezdu jsem musela ráno k zubaři. Nic příjemného, ale nakonec jsem seděla v autobuse, pulku pusy necitlivou a koukala jsem na film. Batoh, který se vezl v nákladovém prostoru vypadal tak na čtrnáctidenní pobyt a ne na dva dny.  To proto, že se v něm vezl poměrně rozměrný dámský kostým, jezdecká přilba a jako bonus z něj trčel bičík. Řidič na tu „anténku“ sice koukal nedůvěřivě, ale batoh uskladnil. Igelitku s cylindrem jsem si radsi vzala s sebou do autobusu. Do Prahy jsem dorazila někdy po druhé hodině a protože oficiální začátek kurzu v Terezíně byl až v šest hodin, nabízela se mi možnost procházky Prahou. Přesto jsem se rozhodla jet hned a jak se později ukázalo, dobře jsem udělala.
Cesta do Terezína proběhla v klidu a pohodě, vystoupila jsem na náměstí – a co teď. Měla jsem sice adresu jízdárny, ale ne už mapu Terezína. Naštěstí hned naproti jedna byla. Zorientovala jsem se vyrazila k jízdárně. Jenže – dveře na obou stranách zavřené, na zvonění nikdo nereagoval. V té chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevím, kde jsou samotné stáje a co víc, nenapsala jsem si ani číslo Karolíny. Bezva. Takže jsem odchytla prvního člověka a ptala se, jestli neví, kde jsou v Terezíně koně. Nevěděl, ale poslal mě na městský úřad. Takže zpět na náměstí. Úřad zavřený – je pátek. Takž dotaz na dalšího kolejmdoucího – poslal mě do konzumu, tam prý budou vědět. Nevěděli, poslali mě vedle do prodejny se zahradní technikou. Tam už paní byla znalejší a nasměrovala mě zpět k jízdárně a dál za ni – tam prý mají koně. Našla jsem sice šipku s nápisem Chovní hřebci, ale za zrezlou bránou byl jakýsi polorozpadlý areál nikde nikdo – takže tam asi ne. Jen tak pro zajímavost – později jsem se dozvěděla, že tam ty hřebce opravdu mají. Co dál – tak zpět k náměstí. tentokrátmě poslali do židovského muzea – paní průvodkyně by to mohly vědět. Věděly – bylo to na úplně opačném konci než jízdárna, za starými kasárnami. Takže opět s těžkým batohem na zádech a taškou v ruce přes celé náměstí a dál. Koně jsem našla – jenže to nebyli ti správní. Naštěstí paní věděla o co jde a dokonce měla i telefon na jednu z organizátorek. A nsměrovala mě – no kam samozřejmě jinak, než zase přes celé náměstí k jízdárně. Ukázalo se, že celý problém byl v tom, že jsem tam byla příliš brzo. Teď už byla jízdárna otevřená a já se mohla konečně přivítat s Karolínou a seznámit se ostatními kurzistkami. Mnou tolik hledané stáje byly asi padesát metru od jízdárny, jenže neoznačené a z ulice nebyly montované boxy vidět.  Karolína nás poslala ubytovat – hádejte kam? Ano, do těch starých kasáren. Takže jsem to náměstí přecházela už asi tam popáté. Tím naštěstí  moje anabáze skončila a mohla jsem konečně shodit batoh a vydechnout si.
Pokoje byly spartánsky zařízené, postele, stůl, pár židlí…ale když se na stůl dalo víno a  pár pochutin, hned to vypadalo líp. A když se připočetlo, že v pokoji byl záchod se sprchou a topící topení, byl to luxus (pro nás vojáky, spící ve stanu a chodící ehm, za keř). Seznámila jsem se s trojicí spolubydlících, všechno bezva ženské. Dvě měli s sebou vlastní koně, jedna jako já na školního.  V sedm jsme se sešli v „konferenční místnosti“, Karolína nás přivítala, každá jsme se představily, řekly jak jsme pokročilé a co od kurzu čekáme. Na moje „jsem začátečník“ se Karolína zatvářila výhružně, ale nic mi neřekla. To Petra už by mi od plic vynadala (prý jestli ještě někdy uslyší slovo začátečník, tak dostanu. Sice nevím co, ale metál to asi nebude. Ale když já se prostě pořád pokročile necítím,no.) a nastaly organizační záležitosti. Příjemná byla večeře, na kterou jsme si objednávaly pizzu z nedaleké pizzerie, pak se plánovaly rozpisy na sobotní lekce – kdo na kom a kdy. Doufala jsem, že budu moct jezdit na slavném Lojzovi a splnilo se mi to. Karolina prohlásila „vy si budete rozumět, to je Lakyn v bleděmodrým“. Pak následovala teorie. Prošly jsme historii dámského sedla od počátků až po současnost. Prohlédly jsme si různé druhy sedel – levné indické, klasické staré anglické a moderní Ramíkovo. Do všech jsme se posadily (na „koni – stojanu“), abychom cítily rozdíly. Pak jsme ještě chvíli diskutovaly a pak se šlo spát. No – spát, spíš popíjet vínko a kecat. Myslím, že ostatní pokoje na tom nebyli jinak.

V sobotu ráno jsme posnídaly, oblékly se do jezdeckého a šlo se na to. Byla jsem v první skupině a měla tu čest jet na Lojzovi. Zatím jen na lonži, ale docela nám to šlo. Samozřejmě jsem nevynechala své oblíbené „Já jsem jenom začátečník“, následované Karolíniným „Strašně kecá, v Bučovicích skáčou přes ploty“ . Když se vystřídali všichni, přišli na řadu jezdkyně na se svými vlastními koňmi a pak už byl oběd. Odpoledne jsem jezdila opět na Lojzíkovi a tentokráte na volno. jednou se mnou zkusil utéct, ale přece jenom jsem se už alespoň malinkaté tvrdosti naučila, takže jsem mu dala najevo, že mě tím nerozhodí. Takže pak už šlapal úplně vzorně. Večer byla opět přednáška, tentokrát o závodech, správném ustrojení jezdkyň, equipáži a nakonec i o historii sdružení  Dámy v sedle. Taky jsme si vybíraly kostýmy na nedělní focení, já měla svůj hnědý jezdecký kostým.
Neděle začala bohužel deštivě, naštěstí než jsme posnídaly, tak přestalo. Nicméně focení v příkopech jsme se musely vzdát kvůli bahnu. Nakonec se tedy fotilo v jízdárně a před kostelem. Lojza měl bohužel z minulého dne malou otlačeninku na hřbetě, takže se s námi fotil neosedlaný. Nemohli jsme ho totiž nechat samotného ve stáji, protože by je byl schopen zbořit (koho mi ten Lojza jenom připomíná?).  Po obědě jsem měla tu čest si na hřbetě Pana Sola zkusit drezurní úlohu Z. Nevypadalo to sice všelijak, ale Karolína mě uklidnila, že kdyby to bylo špatné, tak mě Solo vůbec neposlouchá nebo se mě i zbaví. To on prý rozlišuje. Takže tak tragická snad přece jen nejsem. Čas bohužel rychle utekl a už zbývalo jen popadnout batoh a běžet na autobus. Cesta domů proběhla v klidu a můžu říct, že už se těším na další seminář.

Lucie

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.