Moravské Bokovky z.s.

Dámský den Slatiňany 11.4.2015

Aby bylo jasno … Nemám ráda  závody. Nerada  závodím. Závodím co? Nerada. Nerada co? Závodím.  No a přesto jsem byla pod hrozbou největších sankcí přinucena vyjet dne 11.4. směr Slatiňany na Dámský den.

Špatně mi bylo už asi týden před tím a jestli ten den ve Slatiňanech někdo viděl něco podivně zeleného podobajícího se člověku, tak jsem to byla já.

Dojeli jsme včas, zaregistrovali se a Peťa s hrůzou zjistila, že jedou s Carmen drezuru jako první. Nastal ten správný chaos, naštěstí jsme to zvládly včas a Petra vyjela na kolbiště na drezuru stupně Z. Posléze si to zopakovala ještě s Lakym, protože moje maličkost si na drezuru netroufla. Jeho řvaní bylo slyšet až ven z haly, posléze jsem se dozvěděla, že řehtal na svůj obraz v zrcadle. Bodejť ne – oba naši koně byli v hale poprvé a Laky si myslel, že je tam víc stejných koní 🙂

Následovala soutěž zručnosti. Kavalety, malý skůček, otočky, couvání, přenášení kelímku s vodou a slalom. Nějakým  zázrakem jsem si zapamatovala dráhu správně a dokonce se mi podařilo ji skoro celou procválat.  Bohužel Laky odmítl couvat a tím jsme se propadli  až někam dolů. Peťa ukořistila zasloužené druhé místo.

Jako další byl parkur, kde jsme byly jen dvě – já a Anička Ježková. Moc příjemná dáma, prošli jsme si společně dráhu sestávající ze čtyř překážek, které celkem tvořily šest skoků. Sice doteď nechápu, jak si někdo ten parkur může po jednom podívání pamatovat, ale tohle se mi zapamatovat podařilo.  No a tak jsme se na to vrhli. Ve chvíli, kdy jsme plachtili nad první překážkou mi s hrůzou došlo, že jsme vůbec nezkoušeli šířkové překážky. Prostě jsme si to neuvědomili. Kombinaci ano, ale šířku ne. Laky naštěstí problém neměl. Až později mi také došlo, že v těch nervech jsem si mezi překážkami vůbec nesedala a hnala se jak velká voda. No a můj klasický zlozvyk – koukání dolů – se pochopitelně také přihlásil. Jak na to nemyslím… No každopádně všechno jsme přeskákali a nakonec s úžasem zjistili,že se nám podařilo být o pár vteřin rychlejší než Anička. No, já osobně to ve dvou neberu jako závod, ale jako exhibici, navíc s tak zkušenou jezdkykyní jako Anička to nebylo nic jiného než náhoda.  Ale následek byl ten, že příště (já nechci žádné příště!)  mám skákat i s Carmen. Obávám se ovšem, že parkur v Carmenině podání bude spíše připomínat steeplechase.

Po této soutěži jsme měli chvíli volno, protože soutěžili ti pokročilejší – küry a pas-de-deux. Poslední soutěží byla soutěž elegance. Věděla jsem, že to bude ostuda už díky kostýmu, který jsem si nachystala – lady ve steampunkovém stylu, i s křesadlovou pistolí. Nebyla to snaha nějak na sebe upozornit či se dělat zajímavou (jak si někteří mysleli). Já prostě steampunk miluju, je to můj styl, tak jsem to chtěla zkusit. Petra měla vzornou černou sukni a cihlově červený kabátek, moc jí to slušelo. No a já – jak praví známé Murphyho pravidlo, co se může pokazit,to se taky pokazí. A co se pokazit nemůže, to se pokazí také. Takže nejdřív mi po celé délce praskl korzet (nemám kupovat levné šunty, budiž mi to poučením), následně se mi už při jízdě samotné utrhl řetízek držící dalekohled. Ve stresu mi nedošlo, že ho můžu předat Petře, takže jsem náhle držela v ruce bičík, dalekohled a ještě pistoli, ze které jsem „jako“ střílela (je to jen replika). Tudíž nějaký správný sed a podobně byl v háji. Navíc „máte 2 minuty, abyste něco předvedli“ mi nepřijde příliš šťastné a moje pojetí stylu „divadlo-pantomima“ moc odezvy nenašlo. No prostě stálo to za … každý si doplní. Pokud si můžu dovolit čistě osobní úvahu, tak tahle soutěž mi přijde úplně o ničem, protože vždycky bude hrozně subjektivní. Mě například se favorizované barokní jezdecké kostýmy nelíbí, protože mi většinou příjdou kýčovité. Jeden takový tam byl, postoupil do dalšího kola a mě připadal příšerný. O slečně, která se umístila mezi oceněnými ani nemluvím. Nevkusné volánové šaty s ramínky, zpod kterých jí lezlo růžové spodní prádlo (a nejen z pod ramínek, jak to řekla Peťa :“měla sis ten korzet roztrhnout vepředu, to by mělo zdá se úspěch“), bez pokrývky hlavy jen s vyčesným drdolem… Na mě působila dojmem „vezmi k…z bordelu a posaď ji na koně. Ale uspěla – byla totiž ze Slatiňan… Asi tak. Ale to jsme konenckonců čekaly, takže zklamané jsme nebyly.

No a pak jsme si jen za odměnu daly u stánku mátový fernet a jeli domů. Obávám se, že teď mě čeká mistrák a já co? Nerada závodím. Zatím jsem se snažila vymlouvat na vysoké jezdecké boty,které nemám,ale neprošlo to. Jestli máte někdo radu, jak z toho ven, sem s ní. Zatím jdeme trénovat…

Jistě jsi čtenáři pochopil, že tento krásný vtipný článek psala Lucie 😀

A všechny fotografie jako vždy na rajčeti 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.