Moravské Bokovky z.s.

Jak jsme dobyli Chřiby aneb Cesta tam a zase zpátky

Reportáž z dobrodružné “ půlbokovkové “ cesty jak ji prožila a zaznamenala Lucie …

 

Bylo to někdy na podzim během jednodenního výletu, kdy jsme s Vladimírem pojali myšlenku vyjet si na koních na několikadenní „puťák“. Plány postupně nabývaly pevné obrysy. Pro začátek stačí dva dny a cílem budou Chřiby – „vedoucí výpravy“ Vladimír už tam jednou byl a chtěl by se tam podívat znova. Spaní pod širákem jsme vyměnili za noc strávenou na Ranči Nevada poblíž Buchlovic. Cíl cesty byl tedy stanoven a zbývalo datum. Volba byla jasná – 1. a 2. května. A protože „jsem přece dáma“ rozhodla jsem se výlet absolvovat na dámském sedle. A tím mohlo začít celé dobrodružství.

Den první aneb Cesta tam
Balení. Jelikož si dáma „inteligentně“ zapomněla při výrobě sedla objednat kroužky, musela se veškerá bagáž (zredukovaná na naprosté minimum) navázat na sedlo chudáka Korneta. Čímž se z vojenského sedla stalo téměř barokní . Ovšem dámě byla svěřena věc nejdůležitější – totiž mapa. Ještě zbývalo vyrobit svačinu, do čutory nabrat vodu a do placatky nezbytný rum pro kritické chvíle a mohli jsme vyrazit. Bylo přesně 9:00.

 

IMGP0446

Po projetí lesíka jsme se u seníku rozhodli otestovat nabalení zavazadel ve cvalu. Všechno vydrželo až na nešťastnou placatku, která opustila ladným obloukem sedlo. Naštěstí zůstala zavřená, tudíž jsme se nemuseli vracet (každý přece ví,co je nejdůležitější, že ano). Následovalo první kritické místo – přechod kolejí na místě, kde není přejezd. Přešli jsme v pohodě…a za cca 1 minutu projel vlak. Dobře nám nebylo a mírně pobledlí jsme si přísahali, že takovou hloupost už nikdy neuděláme. Ani vy, čtenáři, to prosím nedělejte.

Pokračovali jsme kolem rybníčku směrem k Letošovu. Ještě před ním jsme odbočili nahoru k lesu. Už v té době nám začínalo být jasné, že nás čeká na květen nebývale teplý den (podle předpovědi počasí mělo pršet – a pak jim má člověk věřit!). Před lesem porada s mapou a hurá do lesa. Jenže – cestičky v mapě a skutečné cesty v lese jsou něco úplně jiného. Vedou si úplně jinak, kroutí se, končí slepě… Když jsme vyjeli z lesa a viděli vesnici, chtěli jsme zajásat „To jsou Snovídky!“. Omyl – byly to Nesovice. Neprojeli jsme les – jenom jeho kraj. No co se dá dělat – i vydali jsme se kolem jeho okraje s tím, že ho prostě obejdeme. Narazili jsme na silnici a podle mapy se po ní vydali nahoru. Naštěstí jen kousek. Pak jsme po polní cestě nabrali směr Nemotice, protože průchod dalšího lesa (Hradisko mezi Snovídky a Mouchnicemi) jsme riskovat nechtěli. Uklidňovali jsme se tím, že od Koryčan už bude všechno v pohodě – všude jsou turistické značky. Kéž bychom my nevědomí tušili, co nás čeká!

V té chvíli se počasí začalo přibližovat standartu spíše červencovému a já ve stylové halence s výstřihem odhalujícím obě ramena (vesta už dávno visela na sedle) začala litovat, že jsem nevzala opalovací krém. Cesta se ztratila v polích, pak začala prudce klesat (kam se hrabou Malhotky) a objevili se záhonky a stromky. A zazněla první památná věta výpravy „Vladimíre, my jsme vjeli někomu do zahrady!“ A bylo to tak. Naštěstí byl majitel zrovna v zahradě a Vladimír ho oslovil s šarmem jemu vlastím „Dobrý muži, můžeme tudy projet do vesnice, trochu (!) jsme zabloudili“ Naštěstí se ukázalo, že dotyčný má pochopení pro zbloudilé pocestné a nejen že nás provedl zahradou, ale poodjel nám s traktorem, který parkoval ve vjezdu. A tak jsme vjeli do Nemotic.

Po tomto menším šoku jsme dostali chuť na pivo, jenže jediná Nemotická hospoda otevírala až odpoledne. Nezbylo nám tedy než pokračovat dále. Za tratí (tentokrát již bezpečně s přejezdem) jsme odbočili k zahrádkám. Po poradě s dalšími ochotnými místními jsme se vydali kolem zbořeného statku ke kostelu a dále do polí směrem na takzvané Padělky.

IMGP0450

Z nich jsme se měli dostat do Blišic, které jsou již co by kamenem dohodil od Koryčan. Ano, z Padělků jsme Koryčany viděli – po levé ruce. Čas výborný 11:30. Už budem v Koryčanech, hurá, dál to bude brnkačka. Jenže – před Koryčany se malebně rozprostíralo velke, žluté…řepkové pole. A tak nám nezbylo, než šlapat po jeho okraji. A šli jsme a šli, kýžené městečko tak blízko a přece nedostižné. Když bylo jasné, že se vlastně vracíme zpět a míříme k Mouchnicím, začaly se zepředu od Vladimíra ozývat stále silnější nadávky. Radši nebudu opakovat, jakými nevybíravými slovy nebohé řepkové pole častoval, v každém případě Vás varuji – minimálně měsíc před ním nevyslovujte slovo řepka. Radši ani žlutá. Abych přispěla svou troškou do mlýna, alespoň jsem řepku švihala bičíkem. Ne, že by to k něčemu bylo.

IMGP0454

Jedem si, jedeme a ejhle – už máme Koryčany po pravé ruce. Samozřejmě stále za řepkou. Tentokrát ode mě zazněla další památná věta : „A není to fata morgana?“ Vladimírovy nadávky začínají nabývat na intenzitě, mě už od bičíku bolí ruka. Konečně pole končí – a před námi jsou Blišice. No budiž – po silnici je to do Koryčan už kousek. A konečně jsme tam.

Dojeli jsme na křižovatku s hlavní silnicí a já s nezbytnou mapou v ruce hlásím : „Musíme doleva po zelené.“ Vladimír : „Ne, doprava!“   „Proč!?“   „Vidím hospodu!!!!“   A byla tam. Vladimír skočil pro vychlazené pivo pro nás a kýbl s vodou pro koně. Bohužel jsme museli na stojáka před hospodou. Vladimír se ptal, kudy že na Cimburk a bylo mu řečeno, že kolem přehrady. „Taková hloupost!“ rozčilovali jsme se tiše, „Vždyť tam vede krásná značka lesem, přece se nebudeme trmácet po silnici!“ Osvěžili jsme se, snědli půlku svačiny a byly připravení „na tu snažší část“.

Cesta po silnici přes Koryčany byla sice otravná, ale naštěstí ne dlouhá. Konečně zelená značka odbočila mezi chaty a pokračovala dále do lesa. V jednom místě nás sice zarazil uzounký průchod mezi dvěma ploty, ale co – zdejší turisté jsou asi zdatní. Pokračovali jsme lesem a diskutovali o tom, že jsme zatím nepotkali ani jednoho turistu. Je přece volný den, mělo by jich tu být spousta. No zanadávali jsme si na pohodlnost dnešních lidí a stále stoupali do vrchu. Cesta ústila na krásnou paseku s honosnou chatou . Uslyšela jsem charakteristické krákání – a poprvé v životě jsem měla tu čest vidět sedět na vrcholu smrku opravdového krkavce. Nádherné zvíře. Podle rozcestníku jsme zjistili, že se nacházíme na místě zvaném Vršava. Zanedlouho zelená odbočila z široké cesty a mířila pěšinkou dolů. Asi zkratka, no co, je to sice prudké, ale sjeli jsme už horší. Klesání se zmírnilo, před námi se objevily husté nízké smrky – a začala ta pravá legrace. Otočit se nebylo jak, museli jsme dopředu. Už tak úzká cesta byla kompletně zarostlá smrčinou a co horšího, šípky. Ze předu se ozývala nereprodukovatelná slova, kam se hrabe řepkové pole. Nezbylo mi, než sklonit hlavu a přilbou rozrážet husté větve. Díky tomu jsem mohla sebrat Vladimírovu kšiltovku, naštěstí zachycenou v šípčí. To už byl jmenovaný dole na cestě, na té stejné, ze které tato „vypečená“ zkratka odbočila. „Žijete?!“   „No jo, jde to.“ Celkem střízlivé hodnocení situace, byla jsem na sebe hrdá. Konečně i nás s Lakym pěšinka vyplivla na cestu. Koukli jsme s Vladimírem na sebe – a začali jsme se smát. Oba podření, jemu tekla krev po ruce, já na holém rameni obrovský šrám – holt už to tak „sexy“ nebude. Ale krom toho, že jsem dáma, jsem i voják, o mém souputníkovi nemluvě, takže jsme jen setřeli krev, koním ze zadku větvičky a pokračovali jsme dál. Zelená pokračovala dále dolů a najednou šípka doprava. Nejdřív jsme ji přejeli, ale na mé upozornění se vrátili. Jenže – šipka ukazuje dolů do prudké rokle, na jejímž dně teče potok. Stačil jeden pohled a bylo nám jasné, že tohle pro nás schůdné není. Ono by to bylo těžko schůdné i pro pěšího. Vrátit se? Nesmysl. Nezbylo nám tedy, než dál pokračovat po dřevařské cestě směrem dolů. Po chvíli klesání se naproti přes rokli objevila cesta podobná té, po které jsme šli. Rychlá porada s mapou nám dodala optimismu – dojdeme k přehradě, přejdem kousek po silnici a po cyklistické stezce půjdeme zase nahoru a měli bychom se opět napojit na zelenou. Sice je to zacházka, ale co se dá dělat. Cesta po silnici byla nepříjemná – místo svoditel betonové stěny, ještě že nebyl příliš velký provoz. Pak už bylo jasné, že jdeme správně – začalo pribývat turistů a udivených obličejů. V duchu jsme se omluvili lidem z Koryčanské hospody – měli s tou cestou pravdu. Na rozcestí jsme odbočili a za chvíli jsme se už vítězně vynořili u zdí zříceniny hradu Cimburk.

IMGP0455

Konečně! Koně se vrhli na trávu a my pózovali turistům, kteří si nás nadšeně fotili. Koňmo sem asi moc lidí nejezdí a co teprve regulérní pán s dámou! Za mých mladých let byl Cimburk opuštěná zřícenina, kde bylo možno potkat tak pár trempíků. Jaké tedy bylo moje překvapení, když nám lidé ochotně vysvětlili, že dál v hradě je dokonce hospoda! „Není možná!“ zněla Vladimírova reakce, načež klusem zmizel směr nádvoří. Laky pochopitelně okamžitě za ním. Na nádvoří jsme sice nejeli, protože se tam platí, ale před ním byl stánek a lahvové tam měli. Po absolvovaném dobrodružství to byla zasloužená odměna. Všude bylo plno šťavnaté trávy, takže na své si přišli i koně. A opět turisti s fotoaparáty, Vladimír se bystře chopil příležitosti, aby zapropagoval dámské ježdění. Dost lidí se totiž pozastavilo nad „divností“ toho sedla na tom strakatém koni. Taktéž jsme se od slečny v kiosku dozvěděli, že po zelené značce nikdo nechodí, proč, to nám už bylo jasné. No a byl čas vyrazit dál.

IMGP0458

IMGP0459

Značka to jistí – to bylo naše heslo pro zbytek cesty. Takže po zelené ke studánce Umísy a dále přes Kazatelnu po čevené. Červená značka se ukázala jako správná „kozí stezka“ , umínila jsem si, že zpátky musíme jinudy – dolů bych po ní šla opravdu nerada. Ukázalo se ovšem, že jsme měli být rádi – červená pokračovala zpevněnou cestou pro cyklisty. Vzhledem k tomu, že naše koně nejsou okutí, nezbylo nám, než se pomalu plížit po travnatém okraji. A byla to cesta vpravdě úmorná. Ano, Chřiby jsou sice protkány spoustou lesních cest a cestiček, jenže je nutné je znát – jinak je člověk ztracen a to doslova. Inu, zkušenostmi se člověk učí. Jediný světlý okamžik představoval turista, jdoucí proti nám. „Vy jste na koni, úžasné. A dokonce jezdíte postaru, no to je krásné!“ Bylo to milé. Konečně jsme dorazili k rozcestí Na pile. Ochotní turisté nám trochu zvedli náladu tím, že dál cestu lemují louky. Naštěstí to byla pravda, takže jsme konečně mohli jak cválat, tak naopak dopřát koním nějaké to chutné sousto. To už se ale hlásila únava z celého dne a Vladimír za každou zatáčkou čekal kýžený konec cesty. Mé námitky, že na mapě to je ještě kus cesty nebral v potaz a když cesta nemínila končit, začaly se zepředu opět ozývat stále silnější slova na adresu cesty. V této náladě jsme dorazili na rozcestí Dlouhá řeka. U něj se nacházelo zpustlé rekreační středisko s chatkami a hlavně – obrovská ohrada s velkým množstvím koní. „To nemůže být náhoda, to musí být ono!“ a Vladimír se odhodlaně rozjel podél ohrady. Nezdálo se mi to, ale nezbylo, než ho následovat. Jak cesta vedla do lesa, už jsem se neudržela. „Podle mapy jdeme úplně opačným směrem, zkus mu zavolat.“ Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí. Máme jet kolem rekreačního střediska Dopravních podniků dál. Takže zase zpět. Jenže, zas se mi to nezdálo. Mapu v té chvíli už ani neschovávám. Zrada – ono je tu těch středisek víc. Takže zase zpět. Vladimír začíná propadat skepsi, takže je potřeba moje psychická podpora. Jedeme po silnici, tentokrát alespoň správným směrem. Odbočka na penzion Smraďavka, poslední telefonát (majitel ranče Nevada už nás musí mít za úplné blbce) a konečně jsme na křižovatce se stylovým směrníkem Ranč Nevada. Do bran vjíždíme zhruba v půl šesté. Majitel je sympatický chlapík, koně jsou ubytováni v prostorné ohradě plné vysoké trávy, na kterou se okamžitě nadšeně vrhnou. Ještě vodu a nějaké to jádro a můžeme se ubytovat i my. Ranč je zařízený na letní dětské tábory, takže dostáváme jednu chatku. Do druhé si můžeme zamknout výstroj – sice se tu nekrade, ale moje dámské sedlo nebylo nejlevnejší a jistota je jistota. Rozkládáme deky na sluníčko, aby proschly a jdeme na večeři. I tady budí pozornost mé jezdecké oblečení – dlouhá sukně a halenka s vestičkou. Večeříme pivo a utopence a samozřejmě nezbytnou kávu, na kterou jsme se těšili už od Koryčan.A plánování nad mapou, kudy zítra.

IMGP0462IMGP0463

Ukázalo se, že majitel stájí pan Nevřiva je skvělý člověk, ukázal nám svou doslova „sbírku“ sedel, kočárů, postrojů a všeho dalšího. Večer jsme příjemně zakončili posezením nad kávou a pak už byl čas jít spát sbírat síly na zítřejší návrat. Dobrou noc.

Den druhý aneb Cesta zpátky

Po zkušenostech z minulého dne jsme byli rozhodnuti nenechat nic náhodě a držet se turistických značek, respektive rad pana Nevřivy. Ta zněla – jeďte na rozcestí Na Pile, kde jste byli včera. Tam kolem hájenky podél potoka, pak lesní cestou nahoru a vyjedete na Stupavských loukách. Dolů do Stupavy a z druhé strany předhrady do Koryčan. To vypadalo dobře, nebudeme muset jet stejnou cestou a možná ani po zpevněných cestách. Po výborné snídani s panem domácím vyrážíme už v 8 hodin.

IMGP0466

Cesta na rozcestí uběhla rychle – louky jsme přecválali ještě plni optimismu. Vydali jsme se podél hájenky po – opět – asfaltové cestě a Vladimír začal reptat. Že se mu po té cestě nechce a že před hájenkou viděl lesní cestu. Marně jsem argumentovala tím, že cesty v mapě nesouhlasí s těmi skutečnými a že dopadneme jak včera u Letošova. Ne, tahle je výrazná, je v mapě a má správný směr – prostě tutovka. S chlapem nemá cenu se dohadovat, takže jsme se vydali strmou cestou vzhůru do lesa. Z hlavní cesty se zanedlouho začali oddělovat boční cesty, přestávalo být zřejmé,která je ta hlavní. Ta stoupala stále strměji do vrchu, zužovala se a slábla…Každou chvíli viděl Vladimír prosvítat světlo a hlásil, že už to musí být ty louky – a pokaždé se ukázalo, že to byl jen sluncem ozářený strom. Cesta se kroutila, směr jsme ztratili už dávno. „Příště si beru kompas a neberu s sebou chlapa“ mumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem doslova visela na rozích dámského sedla. To už se cesta ztratila úplně a stoupání se stalo tak strmým, že moje sedlo začalo sjíždět na stranu. „Houstone, máme problém!“ Sesedla jsem a koně vedla na ruce. Vladimír už mlčel, zjevně došel také k závěru, že ta lesní cesta nebyla nejlepší nápad, ale jako správný chlap to samozřejmě nemínil říkat nahlas. Dotrmáceli jsme se na malou mýtinku, z levé strany další kopec, z pravé husté smrčí. Přesedlala jsem si Lakyho a navrhla, že půjdu pěšky na průzkum. A zase chlap : „Přece nepůjdeš pěšky, všude se dá na koni! A vůbec, támhle je už světlo!“ „Houby světlo, to je zas jen strom, takhle se odsud nevymotáme!“ Třikrát nádech a výdech a uklidnit se. Fajn, půjdem okolo toho vrchu. Naštěstí mě těsně před opuštěním mýtiny napadlo se sehnout a hurá – mezi smrčím jsem zahlédla cestu! Prodrat se smrčím byla po včerejší zkušenosti hračka. A stáli jsme na cestě. Sice opět na té zpevněné, ale pořád lepší než bloudění lesem. A co bylo ještě lepší, byli jsme na zelené značce. Opět přišla ke slovu mapa, už značně potrhaná. Fajn, to musí být ta, která vede nad Stupavou. Když po ní půjdeme, měli bychom vyjít na ty louky. Takže se opět plížíme krokem po okraji. Za chvíli se objevuje rozcestník s ne přiliš optimistickým názvem místa – U Hrobů. Koukáme na šipky, do mapy, pak nevěřícně na sebe – jdeme opačným směrem! Vůbec nejdeme na Stupavu, ale směrem ke Kazatelně a k Cimburku! Tak teď už jsme naštvaní oba stejně. Na nějaké další experimenty nemáme náladu. Vracet se nebudeme, tak se alespoň pokusíme obejít Kazatelnu. Ploužíme se v horku dále po zelené. V jedné chvíli odbočuje značka nahoru. Chvíli váháme – přeci jen je to lesní cesta, příjemnější než ta zpevněná. Jenže je to opět „kozí stezka“, navíc opět do kopce a jako bonus bychom museli slézat Kazatelnu směrem dolů. To se nám ani koním nechce, přece jen už jsme unavení. Rozhodujeme se tedy jít dál po zpevněné cestě. Další rozhodování nastane u odbočky zelené značky směrem dolů. Buď bychom museli jít kolem celé přehrady po silnici, nebo zkusit lesní cesty z její druhé strany. Z pojmu „lesní cesta“ už nám naskakuje husí kůže, takže rezignujeme a pokračujeme po zelené ke studánce U mísy, kde se napojujeme na cestu, po níž jsme šli včera. Kolem Cimburka a dolů k přehradě. Oba se shodujeme na tom, že nás to na těchto cestách už moc nebaví, a už bychom byli rádi doma.

Cesta kolem přehrady je nápor hlavně na psychiku – už ze včerejška to známe, místo svodidel betonové stěny, jenže včera jsme tudy šli kousek. Teď si jen zoufale přejeme, aby už byl konec. V této chvíli se role obracejí a Vladimír rozumně mění strany silnice tak, aby na nás bylo co nejvíce vidět, zatímco já se jen klepu a modlím se, aby nic nejelo. Štěstí, že není skoro žádny provoz. Konečně se objevuje hráz a přehrada končí. Ještě kousek a jsme na křižovatce mezi Koryčany a vesničkou Lískovec. My i koně jsme po té úmorné cestě rozmrzelí a tak se rozhodujeme se výjimečně zachovat poněkud…ehm…nesprávně a vzít to přes pole. Já váhám, ale Vladimír jako správný velitel velí „ Za mnou!“ a tak jedu. Takže do Blišic to bereme v podstatě vzdušnou čarou. Opět vidíme naše staré známé řepkové pole. „Zase ta *** řepka!“ dí Vladimír. Tentokrát objedeme jen jednu stranu, rychlé rozhlédnutí – nikde žádný zemědělec – a šup cvalem přes pole. Prosím, neberte si z nás příklad, ale to víte – takové řepkové pole s dobrými předsevzetími pěkně zacvičí.

IMGP0472

A jsme v Nemoticích – zhruba za třetinový čas než včera. Inu, proto asi lidé porušují pravidla. Že by nás pán opět pustil přes zahradu, v to nedoufáme a šplhat do prudkého kopce s nejistým výsledkem se nám už nechce. Takže opět silnice a směr Snovídky. Slunce začíná nemilosrdně připalovat a já konečně vzdávám svou marnivost a půjčuji si od Vladimíra košili. Za spálená ramena to nestojí.

IMGP0476

Na konci Snovídek odbočujeme směr pole. Opět hurá přes něj, když už porušit pravidla, tak ať to stojí za to. Druhý pokus projít les na Letošov, tentokrát z druhé strany. No nebudu Vás napínat – opět se nám to nepovedlo a opět jsme vyjeli kdesi nad Nesovicemi. Tentokrát jsme se ale zanořili zpět do lesa, projeli kolem ropného vrtu, připadajíce si jak v Dallasu a konečně se objevili nad Letošovem. Tentokrát správně, skoro u už nám známé cesty. Než jsme dojeli k trati, zavolali jsme „na základnu“ tedy domů a zjistili si čas, kdy by neměl jet žádný vlak (nákladní tu nejezdí). Přechod tedy tentokrát proběhl relativně zodpovědně. Pak už známým lesíkem nahoru a hurá – už vidíme Kojátecké střechy. U ohrady nás uvítala Carmen, která se nás nejdříve lekla – že bychom vypadali tak hrozně? Pak se ale koníci spokojeně uvítali, a Carmen nás vyprovodila nahoru. Po odstrojení se Kornet s Lakym dosytnosti vyváleli a s výrazem „Doufám, že tahle bláznivina se nebude v dohledné době opakovat“ zmizeli v ohradě. No a my jsme byli schopni leda tak sedět a odpočívat. Bylo 14:30.

Co říct nakonec? Výlet byl fajn, počasí nám přálo a dobrodružství jsme si užili do sytosti. Chřiby jsou krásné, ale koňmo to má cenu pouze v doprovodu místního, který to tam dobře zná. Pak by si člověk užil jízdu lesem, v našem případě jsme byli odkázáni na zpevněné cesty. Přesto se nám to líbilo a bude na co vzpomínat. Taky proto už je v plánu další výlet – tentokrát do údolí Říčky. Tak nashle při dalším dobrodružství!

Vaše Lucie 🙂

2 thoughts on “Jak jsme dobyli Chřiby aneb Cesta tam a zase zpátky

  1. Martina

    Jako mala jsem jezdivala na konsky tabor na Vrsavu, kterou zminujte v clanku. Tenkrat tam zadna honosna chata nestala, ale pouze senik, stara drevena chata, ve ktere byly stani pro kone, jidelna pro cely tabor a mistnost kamaradu trampiku z TO Vrsava. Byl tam nadherny vyhled az na hrad Buchlov a na kazatelnu :)) Take jsme tam jezdivali do terenu az na Klimentek po lesnich cestach, ale nastesti jsme meli s sebou kamarady (Fredaka, Balouna a Wasermana), kteri to tam meli prochozene od malicka. Cvalovky po louce na Vrsavu nebo po louce ze Stupavy do Liskovce, to jsou krasne vzpominky. Uplne jsem se vratila diky clanku zpet. Diky :))) a preji mnoho zdaru.

    Mmch. v Korycanech je Hypocentrum, ktere patri prave Fredakovi a jeho zene Stele.

    MartinaK,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.